neděle 3. července 2016

DEN SPLNĚNÝCH PŘÁNÍ

Anežčiným největším přáním byla od začátku návštěva ostrova Quan Lan. Rozhodly jsme se, zařadit tenhle ostrov do plánu na dnešní den, a protože se toho stalo neskutečně moc, rozhodla jsem se vytvořit časový souhrn dnešního výletu.


1:30
Poprvé mě budí stres, že nestihneme autobus v pět ráno - je to jediný autobus, o kterém tušíme, že jede z  do města Van Don k přístavu Cai Rong.

4:00
Zvoní budík a my horko těžko vstáváme. Snídáme něco, co jsme koupily v krámku s ovocem. Říkáme tomu záhadný hnědý balíček. Není to nic moc.

4:10 
Zvoní druhý budík - upomínka abychom na balkoně nenechaly plavky.

4:15
Chceme vyrazit, leč nedaří se.

4:20
Opravdu vyrážíme, bušením na dveře vzbudíme majitelku a kráčíme městem v naprosté tmě směrem k autobusovému terminálu a modlíme se, že autobus v 5 hodin opravdu jezdí, protože tuhle informaci máme z jakéhosi blogu starého několik let.

4:48
Docházíme k terminálu (na zádech krosnu, na břiše batoh a skoro tři kiláčky v nohách). S radostí zjišťujeme, že bus opravdu jede - překvapení dne!!!

4:50 
Dobíháme autobus, mimořádně jede dříve než má.

4:51
Jsme v buse, nemůžme tomu uvěřit. Sledujeme trasu a autobus opravdu pokračuje do Van Donu. Je tu i telka, takže posloucháme vietnamské óčko a zamilováváme si aktuální vietnamskou hitovku.

...jedeme... 
(O dopravě už bude článek opravdu brzy, mám tolik materiálu, že jsem si začala psát poznámky)

asi 7:00
Průvodčí nás vysazuje u pošty ve Van Don, odkud je to asi 2 kilometry k přístavu. Už ve dveřích autobusu se po nás sápají ruce taxikářů a majitelů skútrů, kteří si na nás chtějí namastit kapsu. My však pokračujeme pěšky. Van Don později pojemenujeme pracovně jako město duchů, město, kde bych se nikdy víc nechtěla zdržet déle, než je to nutné. Ve městě je rušno, kolem silnice do přístavu sedí desítky lidí prodávající čerstvé ovoce a zeleninu, i přes to je ve vzduchu cítit jakási sklíčenost. Později docházíme do opravdu tiché části, kde přecházíme ze strany na stranu, abychom se vyhnuly toulavým psům (v duchu děkuju, že mi doktorka poradila očkování proti vzteklině). 
Psi jsou tu prý však hodní a snadno se dají zahnat.

7:30 
Hodinu před odjezdem docházíme do Ticket Office koupit si lístek na loď. Nikdo tu s námi nemluví. Paní za okýnkem prodá balík lísků týpkovi v našem věku (samozřejmě Vietnamci) a na nás se ani nepodívá. Snažíme se jí ukazovat fráze ve slovníku, ale ty jí také nezajímají. Kluk stojící vedle nás nám díky Google Transleteru vysvětlí, že je vyprodáno.

Nevíme, co dělat. Město duchů nás neskutečně děsí. Přemýšlíme, že chytneme rybářskou loďku, že prý je to tu možné.

Zjevuje se ale náš strážný anděl. Sympatická slečna v růžové, jako jedna z mála mluvící anglicky.

7:45
Díky našemu andělu kupujeme lístky na přívoz v 9.

8:40
Naloďujeme se. Přecházíme po pohupujícím se strouchnivělém prkýnku, obě svírající příruční batohy s elektronikou šplhající cenami k desítkám tisíců.

8:41
Zase se vyloďujeme. Ne všichni. Jen bělošky - tedy jen já a Anežka (opakuje se scéna s prkýnkem a batohem). 

8:43
Slečna strážný anděl nám vysvětluje, že nám musí být zkontrolována víza a že do policejní budky může jen jedna osoba. Jelikož je Vietnamka a tedy umí vietnamsky, bere naše pasy a odchází s policistou.

Hlavou se mi honí děsivé příběhy o ukradených pasech...

8:55
Slečna se vrací i s pasy. Zase se naloďujeme.

9:30 
Dávno jsme na lodi a já spím jako zabitá.

10:30
Jsme na místě - přístav Minch Chau, ostrov Quan Lan. S naší kamarádkou a jejím přítelem si bereme napůl cosi jako drožku. (Říkáme tomu drožka - ve skutečnosti je to moped spojený s jakýmsi vagónkem asi pro 8 lidí).





10:40
Jsme na hotelu a seznamujeme se s hodnou slečnou číslo 2. Je jí 17 a pomáhá nám s jazykovou bariéru a recepci. Později nám i sepíše důležité věty ve vietnamštině, které se nám na ostrově budou hodit.

10:50
Slečna č. 2 nám po ruko-noho rozhovoru s recepční vysvětluje, že musíme počkat, než se pokoj uklidí. Čekujeme tedy sociální sítě, ale nemáme vlastně co na práci. Jsme už šest hodin na nohou, ale doma všichni spí (nemyslím si, že bychom tu měly problémy s pásmovou nemocí nebo tak něco, jedinou nevýhodou je to, že když chceme psát domů, tak všichni spí, a když oni chtějí psát nám, tak spíme my).

11:15 - 14:30 
Ležíme. Spíme.

15:00
Vyrážíme na pláž, koupeme se, užíváme si pohodičku. Jako jediné bělošky budíme takovou pozornost, že se nás vietnamští turisté ptají, jsme-li lesbický pár na dovolené, tak vysvětlujeme, že jsme pouze kamarádky, ale moc jim to nejde do hlavy. Taky si dáváme místní specialitku - kafe se salkem. Vychozené kalorie z rána se vracejí zpět do našich tukových zásob.

16:30
Jdeme se zkulturnit.

17:25
Vyrážíme na jídlo. Nikdo neumí anglicky a domluvit se nemůžeme ani za pomocí fotek jídel a googlu. 

Asi v páté restauraci narazíme na cosi jako seafood noodles a konečně se dáváme do jídla. Je to moje koupené páté jídlo celkově a z toho třetí s mořskými plody. Začínaji mi chutnat. Zejména proto, že u krevety poznáte, že to není pes.

17:56
Vyrážíme procházkou na druhou pláž nadělat pár fotek. Mělo by to být dva kilometry.

18:10
Zjišťujeme, že se silnice stáčí do vnitrozemí.

18:14
Předjíždí nás parta holek na skútrech a zastavují. Neumí anglicky, ale že prý nás svezou.

18:17
Poprvé v životě si sedáme na skútry. Jedeme v šesti na dvou strojích.

Jedeme pomalu, asi nás to nemůže utáhnout. Holky mezi sebou na skůtrech klábosí, předávají si cosi v igelitovém sáčku. My máme v těle tolik adrenalinu, jak nikdy.

Jedeme krásnou krajinou, míjíme pasoucí se bůvoly, palmové lesy i závěje bílého písku. Projíždíme kolem cedule s nápisem "Quan Lan 8km". Už bychom tu měly být. Po chvilce klepeme dívce na rameno a snažíme se jí vysvětlit, kam chceme. (Rada: Vždycky si kupte místní SIMku, pokud chcete cestovat podobným stylem. Vyplatí se mít zaplacený internet a mít možnost používat mapy, ke kterým nejsou třeba žádné verbální vysvětlivky).  Pokračujeme.

18:58
Přijíždíme na křižovatku. Děláme si selfie s kámoškama a kupujeme si od domorodce kokos - instagramovou hitovku letošního léta.

19:05 
Fotíme se. Blbneme na pláži. Ládujeme se kokosem. Během půl hodinky se stmívá a my vyrážíme zpět. Tentokrát drožkou s prodavaček kokosů. 

19:40
Dorážíme na hotel a přemýšlíme, co s časem. Jsme nacpané k prasknutí, a tak si dáme pauzičku.

20:54
Vyrážíme na procházku. Potřebujeme trochu chůze, aby nám slehlo.

20:58
Potkáváme hada. Projevuje se u nás fobie.

21:05
Přicházíme na pláž. Nejdříve se jen procházíme a obdivujeme partylife v miniměstčku. (Město skládající se asi že 4 hotelů, 6 street foodů a pláže).

21:20
Začínáme si dělat přátelé. Vietnamci milují karaoke, tak se mezi sebou prolínají melodie asi z šesti barů.

Místní se můžou přetrhnout. Chtějí se s námi kamarádit a fotit. Občas ani nepostřehneme, co se děje, jen se prosadíme a najednou je kolem nás deset Asietek, a než se nadějeme, svítí nám blesk foťáku do obličeje. Taky nás všichni zvou, abychom volný čas strávily právě s nimi. Jak nás vidí, dělají nám místo, nalévání Bia Hoi a nabízí pochouky ze sépie, krevet apod. 

Někteří už i ví, kde bydlíme, což nás dost děsí. Připadáme si jako celebrity pronásledované paparazzi. Uklidní mě pak představa toho, že kdyby se k nám do Hvo přijely podívat např.: dvě černošky, taky bychom všichni do pár minut věděl, kde bydlí, a to by se moje rodná vesnička dala v porovnáním s Min Chau označit za velkoměsto. 

Aby článek neměl tisíc stran, vybírám dvě nejlepší párty z večera. První z nich byla párty u ohně, které tu na pláži hoří jako takové táboráky (vzduch v okolí má asi 70 stupňů). Kolem ohně se tancuje, zpívá, pobíhá a vrcholem je i vláček, kdy absolutně zabodujeme, když pro vláček vytvoříme zlatou bránu na procházení. Jsme tu prostě jedničky. Nikomu nevadí, jak z nás teče pot a nikomu nevadí, že smrdíme, protože už pár dnů nemůžeme najít deodoranty. Jsme bělošky a tady to naprosto stačí.

Na úplně poslední párty se dostáváme omylem. Chceme si jen sednout a poslouchat pařmenku, která divoce tančí a zpívá jednu hitovku za druhou. Nakonec se připojíme a s pařmenku i jejími kolegy se skamarádíme. Později se přesuneme na chviličku na piknik na pláži, kde pokračujme. Tahle slečna se stává naší sedmou kámoškou z dnešního dne. Slibuje nám, že nás provede po Hanoji, až dorazíme a seznámí nás s dcerkami (ukazuje se, že není taková pařmenka, jak se zdá, ale je matkou od rodiny). 

Po chviličce se zvedáme a míříme k domovu. Cestou se úzkostlivě koukáme na zem, není-li tam nějaký had.

00:10
Snažím se psát tenhle článek, ale pořád na mě útočí veliký létající brouk. Chvilku zápasím i s moskytiérou ve snaze zachránit se před tou havětí.

1:20
Usínám pod tíhou Bia Hoi a mnoha a mnoha zážitků.

10:00
Dopisuji tenhle článek a přeji všem čtenářům dobré ráno,
Štěpi z Quan Lan

PS: Pokud chcete okusit kousek Vietnamu, až budete číst tenhle článek, nalejte si do kafe trochu Salka. Je to sice profesionální prasárna, ale chutná to bezvadně!



Escapade Girl

Jmenuji se Lucie a jsem cestovatel-začátečník. Skrze tenhle blog se s vámi chci podělit o svoje zážitky, rady a tipy z mých cest. Pokud jste na můj blog právě narazili zcela omylem, doufám, že tu najdete inspiraci třeba k vaší další dovče, a pokud jste členem rodiny či kamarád, můžete se tímto ujistit, že jsem stále živá, zdravá a stále „na tripu“. :-)

Mohlo by se ti ještě líbit

0 komentářů:

Okomentovat