pátek 15. července 2016

DENNÍ RUTINA

Dnešek začnu omluvou. Podle stížností se ukázalo, že mám více čtenářů než jsem tušila a že mnoho z nich už marně čeká pár dnů na článek. Kombinací anglické negramotnosti místních a špetky vietnamského chaosu vznikla fáma, že v něm novém bydlišti nemáme wifi. Dneska se ukázalo že tu je, tak se budu snažit dohánět resty a prozatím Vám to vynahradím článkem o našem novém každodenním režimu.

Dneska bych chtěla prozradit, jak zhruba vypadá denní režim dobrovolníka a jak si užíváme život v Hanoji. I přes to, že se Vám to asi bude zdát nemožné, musím říct, že tu zažívám rozhodně ty nejzajímavější dny svého života (zní to jako klišé, já vím, ale je to tak), a rozhodně nejsem nijak zdrcená (ikdyž by v týhle situaci spousta lidí byla), a naopak se spolu s Anežkou radujeme z každého dobrodružného zážitku a z každého si bereme spoustu ponaučení.

Dobrovolnický den začíná velmi brzy. Cca okolo 2 ráno, kdy je tělo celkem odpočaté a začne ho tlačit matrace ležící na dlaždicích v holobytě (zatím nejsme v rodině, ale to nikoho nepřekvapuje, jsme ve Vietnamu, což je země, kde se plánuje jen to, kdy vyvěsit nový plakát hlásající Ho Chi Minovu slávu). Zbytek noci tedy dobrovolník stráví pospáváním a koukáním na díru ve stropě.

Následuje sprcha, protože klímu nemáme, tak se v noci potíme jako prasata (což má ale velmi dobrý spalovací efekt, doufám). Jinak zpráva pro moji mamku: Mamko, vážně se za mě nemusíš stydět, že jsem bordelář, když jedu do zahraničí. Rozhodně ne, když jedu do Vietnamu, i přes to, že jsem dle tvých slov čuně, jsem tu pořád jedna z nejpořádnějších osob ve městě (viz. Wikipedie asi osmimilionovém).

Hned po sprše (v pantoflích, bosky bych tam nevlezla) následuje fenistilový zábal a nová dávka repelentu Predátor, který sice nezabere stoprocentně, ale kdyby nic jiného, máte z toho dobrý pocit.

Pak přichází denní challenge - hledání čistého oblečení. Většinou se to moc nevede, ale od včerejška outfit alespoň můžeme doplnit zbrusu novým deodorantem. Zatím jsme se tu nepřemluvily vyprat. Znáte to - někdy prostě na takový věci není čas. (Pozn.: tenhle odstavec jsem psala před pár dny, už ale není aktulní, už jsem i prala, protože kdyby nic jinýho, chci mít alespoň čisté spodní prádlo).

Když se dostaneme do této fáze většinou už umíráme hlady (taky jste už znova durch propocení, ale s tím se nedá nic dělat) a je okolo půl osmé - čas snídaně. Máme bagetu s vajíčkama a někdy i s okurkem. Snídaně se objednává na tabuli den dopředu, tak jsme si na zítra objednaly s Anež knedlík a hoříme nedočkavostí, jak bude chutnat či nechutnat (Pozn.: Knedlík byl s masem a vajíčky, tak jsem ho vypreparovala a namazala nutelou).

V osum odcházíme na zastàvku. Nevíme, kdy přesně jezdí autobus a ani se nesnažíme to zjišťovat, protože asi nejezdí nijak na čas.

Na devátou chodíme do centra, kde pracujeme. Někdy se to nepovede a přijdeme až v půl desátý. Naším úkolem je zabavit děti na dvě hodinky.

Cestou musíme zdolat necelý kilák pěšky a pak pár chaotických uličeky, ale už se začínáme vyznávat a ztrácíme se v průměru jen jednou denně.

Oběd nám vaří lokální dobrovolníci. Tento týden vařil Thu, jehož kuchařský schopnosti bych chtěla mít. Je to ten typ kuchaře, co vykouzlí ničeho hostinu, z které nechcete nechat na zbýt ani drobeček (zaplať Pán Bůh za něj!).

Po odpolední "výuce" končí  náš pracovní den. Zdá se to celkem pohodové, ale protože se pak většinou ještě couráme po městě, přicházime domů ve stavu jako horníci po dvanáctinové šichtě. Většinou si chceme den zpříjemnit nějakou památkou, takže k hlídání dětí většinou přibyde okolo 10 nachozených kilometrů.

Ač se to nezdá, stmívá se tu brzy, a tak se každý den vracíme za tmy.

Upadáme pak do hlubokého spánku se sny o měkké matraci a ovesných vločkách k snídani a celý koloběh se opakuje.

Snad jsem Vám nejnovějším článkem vynahradila tu pauzu,
v psaní budu rozhodně pokračovat i zítra, protože máme celkem nabytý a zajímavý program,

přeji příjemné čtení,
Štěpi

Dobrovolnická poznámka: Pokud to čte někdo, kdo se chce inspirovat a dobrovolničit, rozhodně dobrovolnictví doporučuji. Minimálně je to super cesta k zjištění svých vlastních i cizích hodnot, poznání nové kultury a mnoho dalšího. Navíc z vlastní zkušenosti mohu říct, že pokud jedu někam bez očekávání, může mě spousta věcí milé překvapit, což se mi tady v Hanoji děje dnes a denně (v kladném slova smyslu).









Escapade Girl

Jmenuji se Lucie a jsem cestovatel-začátečník. Skrze tenhle blog se s vámi chci podělit o svoje zážitky, rady a tipy z mých cest. Pokud jste na můj blog právě narazili zcela omylem, doufám, že tu najdete inspiraci třeba k vaší další dovče, a pokud jste členem rodiny či kamarád, můžete se tímto ujistit, že jsem stále živá, zdravá a stále „na tripu“. :-)

Mohlo by se ti ještě líbit

2 komentáře:

  1. !!!! Konečně :-)
    .
    Přidávám se k Elišce a ptám se - bude ti to v Brně ještě dost dobré? :P

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Už bude článek za článkem, neboj :) Myslím, že mi bude Brno trochu malé, zvlášť po zítřejším stěhování, o kterém bude ten nejhustější článek už zítra :)

      Vymazat