sobota 16. července 2016

RUDÝ DEN V HANOJI

Dnešní den pro nás začal jako kterýkoliv jiný brzkým vstáváním. Dnes ale ze speciálního důvodu. Rozhodly jsme se navštívit legendární monument - mauzoleum někdejšího prezidenta, vůdce, hrdiny a revolucionáře Ho Chi Mina.

Bylo doporučeno si přivstát, tak jsme si s Anežkou přivstaly. I přes to jsme strávily půlhodinu (což nás mile překvapilo) asi v pěti kilometrové frontě. 

Je až neuvěřitelné, jak moc to lidi na tohle poutní místo táhne. Asi neexistuje lepší místo, jak s dětmi od pěti do deseti let trávit víkend, a tak se jezdí na výlet koukat na desítky let mrtvýho chlapa, jehož důležitost pravděpodobně ještě nedokáží ani vnímat, natož pak posoudit. (Opravdu tak půlku návštěvníků tvořily maličké děti, třetinu pak rodiče,t turisté tu nebyli skoro žádní, občas se objevilo pár seniorů.)

My jsme se sem vydaly hlavně ze zvědavosti. Kvůli přísným podmínkám jsme se jako zbytek návštěvníků oděly do oblečení zakrývající ramena a kolena, nechaly si zkontrolovat tašky sannerem, vypily všechno pití a nakonec všechny věci nechaly v úschově a spolu s vojenskou akademii jsme dostaly povolení po červeném plastovém koberci vstoupit do mauzolea (kde bylo mimochodem asi mínus deset, což činilo zhruba padesáti stupňový rozdíl oproti venkovní teplotě - fronta se stojí v jakémsi skleněném podchodu, který vytváři efekt skleníku). Měly jsme i tu kliku, že jsme viděli střídání stráží.

Nemůžu říct, že by na mě tato zkušenost nějak extrémně zapůsobila. Pravděpodobně k tomu nemám dostatečný vztah, řekněme.


Mnohem více na mě zapůsobil fakt, že se na turistech pěkně draze vydělává, protože se ukázalo, že vstup k domu Ho Chi Mina, jeho Domu na kůlech a Prezidentskému paláci, platí jen turisté.


Po prohlídce domů a zahrad jsme se přesunuly do lehce propagandistického muzea s nesmírně zajímavou sbírkou abstraktního umění. Naši cestu doprovázely obrovské televize, které znovu a znovu vysílaly přenos pohřbu exprezidenta úrovky videí z jeho života apod.







Abychom dodržely ráz dne, daly jsme si pauzu v kavárně Cong Cafe (viz. článek Kavárenští povaleči vol. 1 - Hanoj) a navázaly návštěvou obchodu propagandistických plakátů. 

Do našeho odpoledne jsme ještě nacpaly věznici Hoa Lo, vietnamskou obdobu politického vězení užívaného v druhé světové válce, válce za nezávislost Indočíny a ve válce Vietnamské.



Třešničkou na pomyslném rudém dortu se stala návštěva Muzea historie, kde už mám přesycené mozky praskaly informacemi.

Jet ale do Hanoje a nevidět Ho Chi Mina by bylo jako jet do Prahy a nevidět orloj, takže je díky tomu moje peněženka o pár dungů lehčí a můj seznam vážně neuvěřitelně divných zážitků je o jednu položku delší. 

Tù biêt,
Štěpi

Poznámka na okraj: Máme ze zahrad mauzolea několik desítek nových fotek, protože když se lidé nemohou fotit s Ho Chi Minhem, snaží se fotit si alespoň bílé turistiky.


Escapade Girl

Jmenuji se Lucie a jsem cestovatel-začátečník. Skrze tenhle blog se s vámi chci podělit o svoje zážitky, rady a tipy z mých cest. Pokud jste na můj blog právě narazili zcela omylem, doufám, že tu najdete inspiraci třeba k vaší další dovče, a pokud jste členem rodiny či kamarád, můžete se tímto ujistit, že jsem stále živá, zdravá a stále „na tripu“. :-)

Mohlo by se ti ještě líbit

0 komentářů:

Okomentovat