úterý 5. července 2016

SPRCHA JAKO NEJLEPŠÍ PŘÍTEL ČLOVĚKA

Už od začátku svého pobytu chci napsat o tom, co je to doopravdy monzun. Jsme tu už asi týden a do dneška pršelo asi dvakrát a to tak, že by se to dalo srovnat s normálním českým letním deštíkem. Takže jsem tu nabyla dojmu, že si to Evropani o těch deštích zas vymysleli a že je monzun takový klišé, který je třeba v Čechách objasnit, čehož jsem se chtěla ihned po návratu zhostit.

Leč ouha, dnešní ráno mi ukázalo zač je toho loket a já jsem ráda, že jsem o tom dešti nenapsala dřív, protože bych byla docela za troubu.

Pršet začalo už v noci a první bouřka mě na Quan Lanu probudila okolo páté ráno. Po několika hodinách sílení a slábnutí dešťů jsme vyrazily na naší dnešní pouť, která začala pochodem po kotníky v kaluži.

Dnešní cestování bylo extrémně náročné, protože nás zklamaly pracně vyhledané informace a my se z ostrova musely dostat pryč neuvěřitelnou oklikou, která byla navíc znepříjemněna tím stále neutichajícím lijákem.

Dnešní cesta se skládala z: půlhodinové cesty drožkou, tří hodin čekání na loď, hodiny a půl na lodi v čase, kdy jsme nevěděly, že na internetu už je doporučeno nevyplouvat a čas jsme si krátily tím, že jsme dumaly, existují-li pro lodě technické a jestli jo, jak je možné, že tahle bárka může stále brázdit oceán, dále pak dvou hodin v autobuse, hodiny v koloně, půl hodinkové "procházky" po kolena v dešti a 2 hodin v taxíku promočené na kost.

Abych zbytečně nezestručnila dnešní dobrodružný den, rozhodla jsem se popsat naše putování od té autobusové části až po chycení taxíku.



Jak už jsem se zmínila v jednom z předešlých článků, do Van Donu uż jsme nikdy víc nechtěly vkročit. Bohužel jsme se tam dneska objevily zase, a tak jsme chytly první bus do Halong, abychom byly co nejdříve pryč.

Ukázalo se, že náhlá změna klimatu nepůsobila jen na zhoršení naší nálady, ale i na zdraví mnomých spolucestujících. Myslím, že s náladou pod psa jsme to tu nakonec vyhrály, protože jsme alespoň byly jedny z mála, kteří cestou ani jednou nezvracely.

V šíleném Halong nás pak čekalo překvapení v podobě nekonečné kolony. Jak je tu dobrým zvykem, v koloně se vyplatí vjet do protisměru, protože... protože jste ve Vietnamu. Nevím, jak tenhle systém funguje, ale funguje. Bohužel jako průměrně inteligentní Evropanka nejsem schopná ho pochopit. Na silnici o velikosti české D1 se tedy dneska objevily autobusy, auta, skútry a chodci posunující se ve všech směrech ve vodě hluboké až přes půl metru.

Když se kolona už přes hodinu nehýbala, vzaly jsme situaci do svých rukou a vrhly se do toho chaosu taky, na sobě malé batohy schované pod pláštěnkami a  na zádech krosny. Vláčely jsme se vodou podél silnice, někdy až po kolena ve vodě barvy rajské ze školní jídelny, v hlavě myšlenku na hady a pavouky, kteří se v tom určitě topí a pozorující pána čůrajícího do toho proudu splašek, v kterých jsme si to štrádovaly. (Myslím, že by bylo právě záhodno poznamenat, že jsem osoba, která si nikdy nikdy nikdy nesedá na postel v kalhotách, protože jí to přijde nehygienické a na popelnici holou rukou nesáhne, dokud to není životně důležité.)

A tak jsme si kráčely, na nohou durch promočené boty, pocit začínajícího uhnívání končetin a v Anežčině případě ještě po kolena mazance od bláta, protože světě div se, ukázalo se, že s krosnou na zádech jsem ve skoku přes příkopy lepší já.

Po zaslouženém dojezdu na nádraží v Bay Chai jsme zjistily, ze autobusy už dneska nepojedou, a tak jsme si, posilněny sušenkami z bufetu (fuj tajbl), chytly taxík a nakonec jsme i v pořádku (po mnoha a mnoha otočkách do protisměru a zase zpět) doputovaly do hotelu v Haiphong, kde na nás čekal pokoj s horkou sprchou. Sprchou, která nám z těl smyla zbytky splašek a stala se pro nás nejlepší kámoškou na světě!



Štěpi

PS: Monzun není výmysl.
PSS: Ve Vietnamu vždycky noste obuv, ve které se voda nebude moct hromadit, ale bude jí jen tak protékat!

A nakonec jeden zázrak z dnešního dne: dnešní konfrontaci s monzunem jsme přežily nejen já a Anežka, ale i dva mobily, dva tablety, dvě kamery, jeden foťák a jedna elektronická čtečka!


Escapade Girl

Jmenuji se Lucie a jsem cestovatel-začátečník. Skrze tenhle blog se s vámi chci podělit o svoje zážitky, rady a tipy z mých cest. Pokud jste na můj blog právě narazili zcela omylem, doufám, že tu najdete inspiraci třeba k vaší další dovče, a pokud jste členem rodiny či kamarád, můžete se tímto ujistit, že jsem stále živá, zdravá a stále „na tripu“. :-)

Mohlo by se ti ještě líbit

0 komentářů:

Okomentovat