čtvrtek 11. srpna 2016

JAK MI KATARCI ZACHRÁNILI ŽIVOT

Moje články vznikají na přeskáčku a nahodile. Vím, že dlouho slibuju druhou půlku putování po středním Vietnamu, ale teď chci s Vámi sdílet článek o tom, co se mě dneska velmi mile dotklo a zkusit na Vás přenést svoji světoláskovou náladu, která se dneska týká muslimů.

Někdy není nic lepšího než utvrdit si vlastní pravdu ve zkušenosti. Já jsem si jeden názor potvrdila dneska na letišti. Už odjakživa jsem tak nějak zatvrzelá v tom, že se lidé nemají genealizovat, ať je to na základě čehokoliv. V dnešní době plné tragických útoků v celé Evropě není jednoduché si takový názor udržet, a natož ho pak nějakou smírnou cestou prosadit, proto se občas hodí, když Vás nějaký zážitek prostě nakopne!

Jako v každém i ve mně občas zahlodá myšlenka o tom, jestli se moje letadlo vrátí v pořádku, nebo jestli není nebezpečné čekat v Mnichově šest hodin na autobus. Moje dnešní zkušenosti s tolika milými muslimy mě utvrdili v tom, že moje myšlenka toho, že každého musíme soudit individuálně a věřit v dobrou stránku každého z nás, je správná, což ve mně naprosto eliminovalo všechny černé myšlenky.

Už v letadle jsem měla neuvěřitelné štěstí na milé letušky a taky na katarské sousedy na sedačce, kteří se ani slovem nezmínili, že by jim snad vadilo moje spaní ve stylu nohy nahoru - dolů, přikrýt - odkrýt, sebrat polštář, najít sluchátka atd. (ne že bych je chtěla otravovat, to ne, jen prostě nevydržím sedět v jedné poloze déle než deset minut, a natož s nohama na zemi).

Ti nejmilejší lidé na mě ale čekali v kavárně, kde se ukázalo, že mi nejde zaplatit snídaně. To se mi s novou kartou v zahraničí už párkrát stalo, jenže teď jsem stála jako chudáček u kasy s tím, že v keši nemám ani euro, protože i ty mi tenkrát ukradli (to vlastně ještě nevíte, ale brzy budete), oblečená v teplácích a mikině adidas s iphonem v ruce a batohem (taky adidas) narvaným elektronikou s tím, že nemám na kafe. Když jsem prodavačce zmateně vysvětlila situaci s tím, že se omlouvám, že nechápu, proč mi nekde zaplatit, řekla mi, ať si to kafe vezmu zadarmo. To už jsem kulila oči, v Evropě by Vám těžko někdo dal půllitrový latté zdarma jen proto, že se tváříte zoufale.  Situace se ale vyvrbila tak, že mi zbytek snídaně zaplatili mladí Katarci stojící ve frontě za mnou, protože se jim mě nějak zželelo.



Dobré vychování mě donutilo to tak natřikrát odmítnout, než jsem to přijmula a pak nastokrát poděkovat, že mě zachránili před vyhladověním a usnutím v letištní hale.

Na to konto jsem se zaregistrovala do HateFreeZone, protože jsem se utvrdila ve správnosti svého názoru a hodlám svoji myšlenku šířit dál! A to i přes tenhle článek, který ze mě dělá troju blbce a trochu socku. Možná se mi tím ale jen karma snaží vrátit můj pokus o dobrovolnictví, za což jsem teď s plným žaludkem neskonale vděčná!

Doufám, že Vás můj dnešní příběh alespoň trochu zaujme a zamyslíte se nad tím, nad čím se tu po 24  hodinách beze spánku snažím přemýšlet já.
Štěpi


Escapade Girl

Jmenuji se Lucie a jsem cestovatel-začátečník. Skrze tenhle blog se s vámi chci podělit o svoje zážitky, rady a tipy z mých cest. Pokud jste na můj blog právě narazili zcela omylem, doufám, že tu najdete inspiraci třeba k vaší další dovče, a pokud jste členem rodiny či kamarád, můžete se tímto ujistit, že jsem stále živá, zdravá a stále „na tripu“. :-)

Mohlo by se ti ještě líbit

0 komentářů:

Okomentovat