středa 31. srpna 2016

MOJE POPRVÉ VE VILNIUSU

Zaujal Vás nadpis? Doufám, že neočekáváte žádný sprosťárny, protože v tom připadě Vás asi zklamu. Tenhle článek Vám bude vyprávět o tom, co všechno se mi stalo poprvé ve Vilniusu. Když budete bedlivě číst, měli byste se dopočítat deseti poprvé z mé dnešní toulky touto litevskou metropolí.




Už první poprvé je samotná návštěva Vilniusu. Byla taková neplánovaná, řekněme. Včera jsem zjistila, že budu ve Vilniusu čekat asi 3 hodiny na navazující autobus, ale řekla jsem si, že je strávím v obchoďáku vedle zastávky, protože kdo by se s těma krámama tahal že jo (já aktivka jsem si totiž na tu stáž zabalila asi všechno, co mám ve skříni a dá se to označit jako "smart"). No jenže dopravní situace nám přála a my na místo dorazili skoro o hodinu a půl dřív. Venku tak 10 stupňů. Obchoďák zavřenej. Na nebu východ slunce. Tak jsem se rozhodla, že nechám zcela propuknout svou cestovatelskou vášeň a vyrazím objevovat Vilnius na vlastní pěst (s cca desetikilivým kufrem a patnáctikilovou cestovní taškou - beze srandy, mám notebook z doby pravěký, takže má jen on sám asi 5 kilo). Připojila jsem se na jakousi wifi a našla cestu do centra. A vyrazila jsem.

Kdybyste mě viděli, asi byste si mysleli, že jedu v nějakým fetu, nebo že jsem utekla z blázince. Zjistila jsem totiž (poprvé), že mě to cestování natolik baví, že mi ani ty tašky nevadí, takže jsem chodila po městě prohnutá pod tíhou zavazadel jako Quasimodo a usmívala se jako měsíček na hnoji. Dokonce jsem si později i vymyslela nosící systém, na základě různých materiálů chodníku na to, jak tahat kufr s taškou posazenou na vršku tak, aby se nepřevrátil (není to težký, hlavní fígl je v tom, že na překážku musíte vždycky najet kolmo a tu na vrchu posazenou tašku přidržovat). Tímhle způsobem jsem po Vilniusu poprvé v životě nachodila 9 km.



Protože jsem si tenhle okamžik chtěla zvěčnit a chtěla jsem u toho dobře vypadat, tak jsem si taky poprvé v životě čistila zuby uprostřed města. Napadl mě geniální nápad, že nejlepší to bude na mostě, že si budu moct odplivávat do řeky. Což byla kravina a stejně jsem tu pastu odplivla vedle sebe do kamínků, navíc na mě všichni kolemjdoucí viděli a pozorovali mě.

Taky jsem na týhle cestě asi poprvý v životě neuvěřila google mapám - což bylo dobře, protože očividně nehledaly to samý historický centrum jako já (a to si myslím, že jsem byla v centru - byl tam Presidentský palác, muzea, kostely, klášter, hotely, mekáč - všechno, co má v centru města být!). S tím se vlastně asi pojí i to, že jsem si uvědomila, jak moc mám jsem vděčná za křesťanství. Proč? Kvůli kostelům. Vilnius je kostelní město. A kde jsou kostely, tam je historické centrum a kde je historické centrum, tam směřují moje kroky. Není tedy težké se ve městě vyznat, prostě stačí hledat věžičky. 



Co ještě dál? Poprvé jsem si uvědomila, v čem tkví kouzlo českých cestovatelů. V igelitkách. Když nemáte věci roztříděné v kufru v igelitkách a potřebujete pak akutně něco vyhrábnout v centru města, stojí to za prd. Musíte pak lízt kolem lavičky a sbírat špinavé ponožky, co vyletěly z rozhrabaného kufru. Pro dobrý pocit si alespoň říkám, že igelitkami neničím životní prosřtředí (naneštěstí otázkou ale zůstává, jestli tam ty moje ponožky nestihly zamořit celý park...).

Dále jsem si poprvé vyrazila na prohlídku hlavního města v teplákách - což rozhodně stojí za zmínku. Doufám, že takováhle situace už nenastane, protože jsem vypadala vážně k popukání, když jsem se viděla ve výlohách obchodů, jak v teplákách tlačím do kopce ty kufry. Ale bylo to pobodlný, o tom žádná.

Taky jsem si poprvé uvědomila, že moje vášeň pro cestování je tak velká, že zapomínám jíst, což se mi prakticky nikdy jindy neděje. A jak říká Joey Tribbiani: hned jsem měla pocit, že mi jsou volný tepláky. Tak jsem se zaplácla vakuově baleným rizotem (moje typická Pobaltská strava ze supermarketu Rimi) a poprvé v životě si jdu pustit Star Wars. Dala jsem si to jako předsevzetí, aby těch "poprvé" bylo dneska přesně deset. 

Jestli mě moje chabé matematické schopnosti neklamou, tak se mi to povedlo. 
Zdravím Vás z autobusu někde od Varšavy, 
Štěpi

PS: A tak ještě jedno. Pojedenáctý.  Dneska jsem poprvé byla vděčna za naše MHD. 

Escapade Girl

Jmenuji se Lucie a jsem cestovatel-začátečník. Skrze tenhle blog se s vámi chci podělit o svoje zážitky, rady a tipy z mých cest. Pokud jste na můj blog právě narazili zcela omylem, doufám, že tu najdete inspiraci třeba k vaší další dovče, a pokud jste členem rodiny či kamarád, můžete se tímto ujistit, že jsem stále živá, zdravá a stále „na tripu“. :-)

Mohlo by se ti ještě líbit

3 komentáře:

  1. Já když si tě představím, jak v teplákách a s kufrem v ruce pliveš pastu do řeky... :D :D Tak se mi chce málem počůrat smíchy :D

    OdpovědětVymazat
  2. Ummm,v Litvě jsem ještě nebyla.Někde se stala chyba,musím ji napravit v nějaké blízké době :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to tam moc fajn, určitě doporučuju :) Pokud by ses rozhodla, klidně můžu podat jakýkoliv Pobalské rady :D

      Vymazat